Pedro Ramón

Seržant západních tajných služeb

• Datum narození: 26. 4. 2080
• Místo narození: Španělsko

Třicetiletý bývalý voják narozený ve Španělsku. V armádě skončil s hodností kapitána. Do západní Evropy se dostal společně s českou matkou v pašeráckém autě ještě jako malý chlapec (proto mu také přátelé říkají Petře) a rodiče si příliš nepamatuje. Otec byl španělský voják, matka bývalá prostitutka, která se dostala do Španělska díky svému bratrovi., Ten pašoval potraviny ze Španělska do zemí západní Evropy a hraničních zemí. Matka se záhy po příchodu do Paříže ztratila a Pedro tak zůstal právě s matčiným bratrem , jehož manželka jej jakžtakž vychovala. Díky svému původu se Pedro musel rychle naučit zákonům ulice, velmi obratně kradl a brzy se naučil cizí jazyky, střílet z různých zbraní (které se dali sehnat snadněji než třeba mandarinky) a velmi dobře řídit automobil. Již v 16ti letech se z důvodu nedostatku peněz a hlavně díky nesouhlasu s matčiným bratrem rozhodl narukovat do armády západních zemí.

Sloužil dlouhých deset let, než se dostal k výraznějším hodnostem. Především díky úspěšnému atentátu na Ivana Drogoviče, tehdejšího lídra východních armád) dostal vyznamenání anglického lva a stal se vojenskou "celebritou". O další čtyři roky později byl převelen pod francouzskou tajnou službu - uměl tedy španělsky, anglicky, česky a nyní také francouzsky - k plukovníku Girardu Dernierovi, který jej potřeboval pro úkol, který chtěl svěřit právě jen Pedrovi. Východní armády totiž nasadily do boje nová komanda pracující za hraniční zdí v utajení. Francouzským tajným službám se podařilo v Čechách jedno z nich rozprášit a zajmout dva z jeho členů. Jedním z nich byla Martina Ramónová...

Girard Dernier

Plukovník západních armád, vrchní velitel tajných služeb

• Datum narození: 19. 4. 2065
• Místo narození: Francie

Je jedním z nejobávanějších francouzských velitelů. V očích protivníků je bezcitným, až fanatickým velitelem, který nezná slitování s protivníky, ale ani se svými podřízenými. Pro francouzskou vládu a spojené velitelství západních armád je nebezpečným zejména pro svou známou krutost k zajatcům, kterou posléze východní blok oplácí bombovými útoky. Všichni také velmi dobře vědí o jeho nenávisti k arabským národům. Přitom právě mladí arabové se nechávají často verbovat do útočných komand východního bloku a často končí v zajetí pro svou nezkušenost. Pokud však v zajetí narazí na Derniera, končí většinou umučeni. Předtím z nich však Dernier dokáže vytáhnout vše, co vědí. Ve svých 45 letech je stále ve formě a v současné době zaměřuje svou tajnou službu především na lokalizaci a eliminaci nových komand, která sabotují za hraniční zdí.

Právě při posledním takovém zátahu rozstříleli obytný blok, ve kterém se jedno takové komando nacházelo. Sám Dernier zastřelil dva mladé araby na útěku a uvěznil muže a ženu evropského původu. Muž je však těžce raněn a zatím leží v komatu ošetřován Dernierovými lékaři a z ženy dostal jen její jméno (a to ještě spíše z jejího vojenského značícího tetování, která nahradili klasické vojenské štítky zhruba někdy ve 30 letech 21. století a doplnily tak biologické pasy v malém tetování, které zavedla Evropská unie. Tyto údaje vytetované na malém místě na levém rameni jsou čitelné čtečkami v různých zařízením. Ta žena se jmenovala Martina Ramónová a je jí 48 let. Dernier si okamžitě vzpomněl na slavného čecho-španěla, který ochromil na čas východní armády úspěšným atentátem na Ivana Drogoviče, Pedra (či Petra) Ramóna. Během pár hodin si v záznamech své tajné služby zjistil jeho původ i osud a jména si spojil. "Mohli by to být syn a jeho ztracená matka", pomyslel si a rozhodl se tuto teorii vyzkoušet. Východní komanda totiž pronikala na území Západu stále častěji a Dernier si přál zjistit o jejich aktivitách co nejvíce.

Martina Ramón

Velitelka jednoho z „Východních komand pravdy“

• Datum narození: 19. 11. 2061
• Místo narození: Česká republika

Na svých 48 let zdaleka nevypadá. Narodila se v České republice během války a již jako malá měla potíže s chudobou, jelikož její rodiče byli rozvedení, otec bojoval kdesi na východě a matka sama na všechno nestačila. Měla ještě bratra, který jediný živil rodinu již od útlého věku jako součást pašeráckého gangu ve Španělsku. Martina se proto ještě jako velmi mladá musela živit prostitucí a okolo 15. roku života se vydala za bratrem a podle instrukcí jej také našla. Velmi záhy jí bratr přijal do své skupiny pašeráků, která se mezitím velmi rozrostla a Martinin bratr Josef (nikdo mu neřekl jinak než José) se dostal do čelních pozic této mafie.

Za Martinu rozhodl cit. Zamilovala se bratrova experta na výbušniny, čistokrevného (a horkokrevného) Španěla Gabriela Ramóna, který býval španělským vojákem. Již za tři roky se jí narodil chlapec, malý Pedro, což změnilo její pohled na svět a její plány. Zatoužila přestěhovat se na západ, do Paříže, kam se také díky bratrově konvoji za několik let dostala. Bratr s ní v Paříži zůstal, jelikož při nedávném přechodu hranic byl zastřelen Gabriel a bratr pocítil nutkání sestře s dítětem pomoci.

Usadili se tedy v Paříži, kde žili do Pedrových sedmi let. Martině se západní styl života nelíbil, byla vychována v ideálu levicových stran a po roce váhání se tedy vydala do Čech, aby hledala svůj původ a našla svůj cíl. Bohužel pro malého Pedra se matka nikdy nevrátila, ani její bratr nevěděl, co se s ní stalo. Pedro tedy zůstal s matčiným bratrem a velmi brzy se stal platným členem jeho pašerácké skupiny.

Martina v Čechách objevila svůj rodný dům a v něm i svou starou matku. Ta jí vyprávěla o tom, co dělal její otec na východě a jakých hrdinských skutků se tam "dopustil". Martina zatoužila po setkání se svým otcem a překročila v noci hranici kdesi na Moravě. S trochou peněz a odhodláním se jej vydala hledat, aby jej našla v Rumunsku. Po dlouhých hádkách o tom, že ženy nebojují a proč vlastně odešel, přemluvila otce, aby jí nechal stát po jeho boku v boji proti západním vojskům. Ukázalo se, že je v boji velmi vynalézavá a tak se před několika lety dostala i se svým otcem do skupiny lidí, kteří měli stát u zrodu nových komand škodících za hraniční zdí. Více než rok se její skupině dařilo sabotovat strategická místa západních vojsk, než byli objeveni plukovníkem Dernierem a zajati.

Ivan Drogovič

Bývalý generál východních armád

• Datum narození: 1. 4. 2056
• Místo narození: Rusko, Omsk

Ivan Drogovič byl předurčen k vysokým funkcím již od útlého věku. Narodil se v bohaté rusko-kazašské rodině vojenského šéfa, paralele bývalých ministrů obrany. Pocházel celkem z pětice bratrů, z nichž oba starší zahynuli poměrně záhy v bojích na severské frontě. Ivan se tak stal dědicem nejen majetku, ale především vážnosti a vysokých funkcí. Prošel si také armádním, a velmi tvrdým, výcvikem a ve dvaceti letech měl být převelen mimo frontu, aby nabíral zkušenosti z každodenního života vojáků a zároveň nehrozilo nebezpečí.

To se ovšem Ivanovi nelíbilo a navzdory otcovým příkazům se nechal převelet na Polskou frontu, kde se osvědčil více než dobře. Patřil k nejlepším střelcům a oplýval neskutečnou bezohledností vůči nepřátelům. Netrvalo dlouho a v armádním žebříčku začal postupovat strmě nahoru. Již v 26 letech se stal jedním z nejmladších plukovníků a když o dva roky později nečekaně zahynul tehdejší vrchní generál východních vojsk, Drogovič překvapivě ohlásil svou kandidaturu na jeho post a ještě překvapivěji také zvítězil.

Své vlastnosti a schopnosti přetavoval i do svých podřízených. Vyžadoval absolutní poslušnost, odvahu hraničící s šílenstvím a každé, byť jen náznaky odporu trestal nemilosrdně. Až za jeho úřadování, a nutno podotknout, že Drogovič nebyl generálem od stolu a sám se zapojoval do bojů, se však východním armádám podařili větší úspěchy v boji – a to jak na frontě, tak i v oblasti technologií a výzkumu starých kultur. Východní armády zahájili spolupráci s arabským světem a čínskou mafií a poprvé za posledních několik desetiletí začaly být brány jako reálná hrozba.

Thomas Emerson

Kapitán západních armád, vnitřní vyšetřovatel

• Datum narození: 11.11.2078
• Místo narození: Macnhester, Anglie

Thomas Emerson je 32 letý kapitán západních armád pocházející ze zámožné rodiny majitele továrny StealthSteel sídlící nedaleko Manchesteru a mající pobočky po celé západní Evropě. Rodinná firma působí na trhu již více než 110 let a v době války nebývale prosperuje. Dodává součástky do bojových strojů a zároveň získala exkluzivní zakázku na servis západního vozového parku.

Thomas jako mladý odmítl místo zástupce ředitele v otcově továrně a rozhodl se vstoupit do armády. Bez vzdělání a předchozí průpravy se musel protloukat jako poslíček a následně zpravodaj a fotograf jedné z anglických jednotek. Již od mládí byl velmi systematický, s výbornou dedukcí. Přesto se po 5 letech rozhodl, že chce na frontu a bylo mu vyhověno. I zde postupoval poměrně rychle výše a po třech letech obdržel hodnost kapitána. Zhruba dva roky ji plnil úspěšně.

Než…

Bylo mu zrovna čerstvých 30 let, když jeho jednotka ztratila jeden z tajných bunkrů za hraniční zdí. Dlouho dobývané pozice se nepodařilo utajit před východními komandy a bunkr, i s celým arsenálem specialistů na šifrovací technologie, byl zničen a přeživší byli zajati. Emerson spolu s několik vojáky se štěstím unikli, ovšem jeho trest neminul. Jeho selhání bylo vyhodnoceno druhým nejvyšším stupněm. Po přímluvě generála Overmarse byl však „pouze“ převelen k útvaru vnitřního vyšetřování, kde mohl uplatnit svůj mistrný mozek. Po dvou letech byl generálem poslán do Česka, aby si poradil s uvadajícím plukovníkem Dernierem a byl oficiálně přeřazen do řad tajných služeb. Hlásil se ovšem stále generálovi.

Thomas je ambiciózním mužem ze zámožné rodiny. Otec pro něj připravil místo v továrně na ložiska, jejíž sídlo stojí nedaleko Manchesteru. Thomas si však vybral jinou cestu a již jako mladík se dal k armádě. Nejprve fungoval jako poslíček, poté dopisovatel a fotograf. Sám svou pílí se dostal také na frontu, kde se mu dařilo. Jako kapitán však selhal při jedné z operací a byl proto ve svých 30 letech převelen k útvaru vnitřního vyšetřování, kde působí dodnes.

Azrael Paltrow

Americký uprchlík z Tábora svobody

• Datum narození: neznámo
• Místo narození: neznámo, uprchlík z Ameriky

Azrael Paltrow. Uprchlík. Je mu asi 25 nebo 30 let. Alespoň tak vypadá na pohled. Poprvé se zmínky o něm objevili před devíti lety, v roce 2101, při nechvalně proslulém masakru v uprchlickém Táboře svoboty u Newark Castle ve Skotsku. Tmavé kalhoty, bílé tričko, tenisky. Nic víc u sebe tehdy neměl. A na předloktí zvláštní tetování. Žádné doklady, jen jméno, které jim řekl.

Jeden tábor. Jedna hodina. 5 tisíc mrtvých uprchlíků. Jediný zajatec. Dvě slova – Azrael Paltrow. Víc neřekl. Ani když ho mlátili, kopali a škrtili a pak před zraky šokovaného Pavla Březiny odhodili do vrtulníku. Osobně major Bradley Williams ho zkrvaveného vláčel přes rozmáčenou zem a mrtvoly uprchlíků a neustále na něj něco pořvával. V odpověď dostával stále jen jméno a příjmení.

Pak odletěl s dvěma blízkými spolupracovníky majora Williamse někam směrem k pevnině a na celé roky se po něm slehla zem. Jediný, kdo věděl, kde je, byl právě major. A jediný, koho zajímal jeho osud, byl, zdá se, Pavel Březina. I jemu se zdálo, že muž se jménem Azrael ještě do jejich osudů promluví.

Pavel Březina

Novinář a válečný zpravodaj

• Datum narození: 20. 8. 2080
• Místo narození: Česko (Česká republika)

Na Pavlu Březinovi, třicetiletém novináři, nebylo dlouho nic zvláštního. Narodil se průměrným rodičům ve větším českém městě, který prý v roce 2015 bylo hlavním evropským městem kultury. Plzeň. Teď tak každopádně dávno nevypadala. Matka pracovala v nedaleké továrně a otec byl prostý úředník západních armád mající na starosti archiv a sběr starých materiálů, které do Plzně vozili dobrodruzi z celé západní Evropy. Dalo by se říci, že byl spíš historik, než úředník. Pavel šel od malička v jeho stopách. Hodně četl a jako jeden z mála chodil do školy. A jako jeden z mála tam chodil dobrovolně a rád. Nebylo toho mnoho, z čeho se mohl učit, ale dostupné materiály využíval o to horlivěji. Brzy se mu z neustálého čtení ve večerním šeru hodně zkazily oči a jeho otce stálo přes rok vybavování, aby mohl svému synovi zajistit brýle. O co horší měl Pavel zrak, o to lepší měl cit na zachycení správného okamžiku. Zajímala ho sice historie stejně jako otce, byl však uchvácen také přítomností, na kterou jeho rodiče bez ustání nadávali. Byl rád, že je na světě. I takovém světě. A chtěl uchovat každý okamžik, který se mu zdál zapamatování hodný.

V deseti letech tedy započal brigádu pro deník Západní svět. Roznášel noviny, běhal pro svačiny, ořezával tužky, uklízel po náletech. Dělal vše, co se po něm v redakci chtělo. Po pěti letech si vydělal na svůj první fotoaparát. A že to nebyla levná sranda. Tím dnem se však změnil jeho svět a to mnohem víc, než on sám čekal. Zřídil si přes odpor otce doma temnou komoru a veškerý svůj volný čas trávil útěky z domu i z města, aby mohl fotit svět. V té době také již do redakce přispíval prvními články. I přes jeho nízký věk si vedení deníku všimlo jeho talentu. Do pár let byl uznávaným přispěvatelem. Kvůli jeho mládí jej často vysílali na delší cesty nafotit různé události a sepsat dramatické reportáže. Měly obrovský úspěch.

Bylo mu dvacet let, když nastal druhý významný okamžik Pavlova života. Dostal povolávací rozkaz do armády, což nechápal a žmoulal v ruce omluvný list, který jej měl uchránit před narukováním kvůli významné vadě zraku.

Válečný zpravodaj a dokumentarista. Nevděčná role pro jakéhokoliv ambicióznějšího vojáka, záchrana pro Pavla Březinu. Pistoli sice dostal a naučili ho s ní zacházet, stejně jako s dalšími druhy zbraní. Pravděpodobnost, že ji bude pravidelně využívat, však nebyla vysoká. Uměl jazyky. Procestoval mnoho zemí a nafotil miliony fotografií. A měl to dělat i nadále. Už první den v armádě ovšem přemýšlel nad tím, jak si službu co nejvíce zkrátit a vrátit se do světa „civilní“ žurnalistiky.

Edina Logothetti

Doktorka biologie, původně expertka na vývoj léků

• Datum narození: 17. 9. 2076
• Místo narození: Ploješť, Rumunsko

Doktorka Edina Logothetti se narodila na podzim roku 2076 v menším městečku Ploješť na sever od Bukurešti. Narodila se do válkou hodně zničené země, která v té době začínala sloužit jako základna pro armády východního bloku poté, co se musely stáhnout z Maďarska. Její rodina však do vývoje války výrazněji nezasahovala. Matka byla obyčejnou prodavačkou v jednom z mála marketů, které zůstaly lidem k dispozici, a spíše se starala o Edinu a její sourozence. Otec byl uznávaným lékařem a vědcem a pracoval pro tehdejší Lékaře bez hranic na vývoji léků pro nemoci zcela nové, nebo i dávno historií zapomenuté.

Když se jejím rodičů narodila jako čtvrtá dcera, oba si oddychli. Syny museli rodiče většinou posílat do armády. Východní blok v té době hodně prohrával a ztráty na životech byly obrovské. Malá Edina se již odmala zajímala o otcovu práci a vcelku brzy bylo jasné, že půjde v jeho šlépějích. Lidské tělo ji zajímalo a ráda chodívala za otcem tajně do práce, aby s ním sledovala výzkumné subjekty a jejich reakce na podávané prototypy léků. Nepříčil se jí pohled na zmutovaná a nemocemi znetvořená těla a naopak si přála, aby podobně postiženým lidem mohla v dřívějších stádiích jejich nemocí pomoci.

Když jí bylo třicet let, světem se právě šířila zpráva, že jistý Pedro Ramón a jeho tým úspěšně odstranil generála Drogoviče. Neměla ho ráda, a zvlášť její otec jej neměl rád a byl v té době v otevřeném konfliktu s ním i celým vedením armády, která se snažila zneužívat jeho výzkumů. Po několika týdnech, zrovna byla klidná deštivá sobota, vtrhli do jejich bytu maskovaní muži v dlouhých černých kabátech a před jejími zraky zabili oba její rodiče i malého bratra. Bylo jí jasné po čem jdou a proč ona žije. Poslední roky pracoval její otec na přísně tajných lécích...ovšem i na zárodcích nemocí a biologických zbraní, které by šlo snadno zneužít. A Edina pracovala s ním.

Když se k ní muži blížili, byla rozhodnutá, že jim tajemství nemůže za žádnou cenu vydat. A i přes tíhu tohoto rozhodnutí dokázala umě vytáhnout velký nůž z pod blůzy a zapíchnout si jej do srdce právě ve chvíli, kdy ji pod krkem svírala ruka jednoho z nich. Než zavřela oči nadobro, všimla si tetování na jeho zápěstí. Hořící ruka sevřená v pěst a nápis BLN. Umírala s pocitem, že chrání lidstvo a skončí v pekle.

A pak oči znovu otevřela. Zdálo se jí, jako by to bylo poprvé.

Pablo Erazon

Španělský spisovatel působící ve Francii

• Datum narození: 1. 2. 2080
• Místo narození: San Sebastian, Španělsko

Je mu 30 let a narodil se ve Španělsku, v přímořském městě San Sebastian. Žil v nuzných podmínkách zničeného španělského města – a to ještě San Sebastian patřil k těm krásnějším a díky pašeráckým skupinám také bohatším oblastem zdevastované země. Od malička vyrůstal se svou sestřenicí Tiou a jejím bratrem Ángelem. A s malým Pedrem Ramónem, synem rodinných přátel. V roce 2086 utekl s rodiči z domova do Francie a právě Ramónovi vyhledali v Paříži. Oba s Pedrem se také již jako malí stali členy pašerácké skupiny Gabriela Ramóna, díky čemuž si do života i malý Pablo odnesl mnoho nedocenitelných schopností a zkušeností.

Když bylo chlapcům 16 let a jeho nejlepší přítel narukoval do armády, rozhodl se Pablo vrátit do Španělska i přes nesouhlas svých, v Paříži spokojených, rodičů. Chtěl něco změnit pro svou rodnou zem a usoudil, že z exilu se mu těžko podaří toho docílit. Armáda se mu však také nezamlouvala. Domov však našel v mnohem horším stavu, než v jakém jej opouštěl. Rodný dům srovnaný se zemí. Babička i strýček zavražděni. Ángel a Tia naštěstí vyvázli a uvítali přítomnost svého bratrance i jeho kontakty na francouzskou stranu pašeráckých gangů. Začali spolupracovat.

Po dlouhých šesti letech se o jménu Pablo Erazon výrazněji dozvěděla Evropa. Ač byl hledaným pašerákem, nebyl nikdy polapen a na jeho složku ve vojenských análech pomalu klesal prach. Zapomínalo se na něj. Až do roku 2102. 5. srpna se na světě objevila provokativní báseň Zpověď neumírajících. Obyčejný ušmudlaný kus papíru s textem, který se začal šířit Francií i celou Evropou. Jméno Pablo Erazon se znovu dralo na povrch.

Laurent Duval

Velitel francouzské rozvědky a francouzská spojka pro pašerácké gangy

• Datum narození: 1. 10. 2058
• Místo narození: Bordeaux, Francie

Laurent Duval se narodil před 52 lety v Bordeaux do rodiny chudého farmáře. Už jako malý se musel s otcem přestěhovat do nedalekého Libourne, když zemřel Laurentův dědeček. Celá rodina odjela vyřídit pozůstalost. Nakonec zůstali. Vesnické prostředí rodiče učarovalo a obrovské pozemky okolo farmy slibovaly slušné živobytí. Netrvalo dlouho, a hospodářství se znovu rozběhlo. Do svého práce se vrátili původní zaměstnanci. Vypadalo to na idylické dětství v přírodě a dlouho tomu tak také bylo.

Asi v patnácti letech se mladý Laurent vracel z Bordeaux, kam pravidelně každý týden jezdil z farmářskými výrobky svých rodičů na tržiště. Tentokrát však bylo všechno jinak. Už z dálky viděl odjíždějící kolonu aut a několik opozdilců v uniformách skákajících do posledního auta skoro za jízdy. Přidal plyn, dojel k hlavní budově okolo postřílených psů a auty přejetých slepic. Vlétl dovnitř a tam našel to, čeho se obával. Otec zastřelený přímo v předsíni. Matka i obě sestry….zastřelené v kuchyni a podle jejich polohy byly popraveny. Ten pohled se Laurentovi vryl do paměti už napořád.

Statek zavřel a vydal se s několika kolegy do Paříže žádat spravedlnost. Strávil v úředním městě 3 roky a nedomohl se ničeho. Jen několika měsíců za poškozování státního majetku, když mu úřad pro interní spory občanů už posedmnácté zamítl žádost a on stihl rozkopat několikery dveře předtím, než jej bezpečnostní složky zpacifikovaly.

Když zjistil, že legální cestou ničeho nedosáhne, vrátil se zpět na jih a hledal jiné cesty. Trvalo mu dlouho než rozpletl složité bezpečností sítě a dostal se do kontaktu s rozvědkou. Zajistil jim kontakty se španělskými převoznickými skupinami i gangy a díky těmto novým a hodnotným spojením postupoval rychle v hierarchii odboje vzhůru. Znovu obnovil činnost statku zděděného po svých rodičích, tentokráte však jeho velkou část pomalu předělával na kontaktní centrum pro celou Francii. Zbraně, počítače, auta, benzin. Sehnal všechno, co mohli bojovníci v utajení potřebovat a pod záštitou farmářské výroby dál rozvíjel jejich možnosti.

Cathrina Chalidi

Doktorka, expertka na biotechnologie

• Datum narození: 14. 2. 2075
• Místo narození: Maroko

Doktorka Cathrina Chalidi pochází z Maroka. Nuzné podmínky v severní Africe, kterou využívaly obě strany evropského konfliktu pouze jako zdroj, však její rodinu vyhnaly na útěk. Společně s další asi stovkou obyvatel své vesnice na severu Maroka se vydali nejkratší cestou do Španělska na provizorních lodích. Cathrině bylo asi 7 let. I přesto, že na Gibraltar šlo o poměrně krátkou cestu po moři, na druhý břeh jich dorazila sotva půlka. Moře bylo po celém pobřeží Evropy silně zaminované a některé z lodí neměly to štěstí, aby propluly mezi nimi.

Cathrina se s oběma rodiči a čtyřmi sourozenci vylodili u Gibraltaru, zaplatili takřka celoživotní úspory převozníkům, kteří je na jižním cípu poloostrova ponechali svému osudu. Dalších asi dvacet lidí z jejich družiny nepřežilo dlouhý pochod zcela neobydleným jihem Španělska. Teprve když se po staré cestě dostali k troskám Sevilly, narazily na první obyvatele. Divoši, negramotní, žijící tam, kde nefouká a naprší. Ti jim nemohli pomoci. Opravdové útočiště našli až na severu v Bilbau, kam se jich ale dostalo už jen jedenáct. Pár dětí zahynulo na celkovou slabost, několik mužů zabily španělské gangy, které si k sobě ukradly i pár žen, předpokládali, že je párkrát znásilní a pak zabijou.

V Bilbau se usídlili a když se po letech stalo k životu příliš nebezpečné, utekli až nahoru do Santanderu. Do města, které si mohlo dovolit vlastní domobranu a útoky gangů nebyly zdaleka tak časté. Cathrine tam žila až do své plnoletosti. Ve Španělsku se jí nelíbilo, chtěla se stát lékařkou a tak utekla s pašeráckou skupinou do Francie, kde se po několika problémech dostala až do Paříže. O 6 let později stála před lidmi doktorka Cathrine Chalidi. Obor biomechanika a biotechnologie. Oklikou přes různé stáže ve výzkumných střediscích se dostala až do výzkumného střediska, které se shodou okolností jmenovalo Cathrine, kde pracovala asi 4 roky. Pak ji poslali do Řecka. Litochoro. Ani netušila, že se pod pohořím může nacházet takový komplex.

Alexis Sanchez

Plukovník západních armád

• Datum narození: 15. 11. 2075
• Místo narození: Santiago, Chile

Alexis Sanchez to dotáhl na svůj věk již velmi vysoko. V jeho útlém věku však podobné kariéře nic nenasvědčovalo. Jeho chudí rodiče žili v okrajové čtvrti Santiaga v malém hliněném domě bez vody, elektřiny i odpadové sítě. Otec nežil zrovna spořádaným životem, a aby dokázal rodinu alespoň jakžtakž uživit, kradl a jezdil své úlovky prodávat do centra města. Matka byla většinu času doma se čtyřmi dětmi, z nichž Alexis byl tím nejstarším.

Když mu bylo 14 let, otec jednoho dne z města nepřijel. Nepřijel ani druhý den. Nepřijel již nikdy. Matka anineměla příliš času truchlit. Musela se začít starat o to, kde vezmou jídlo, vodu a trochu těch peněz na úplatku milicím, aby jim nesebraly střechu nad hlavou. Alexis se matce nabídl, že začne naplno pracovat a pomůže rodinnému rozpočtu, ta však o tom nechtěla ani slyšet. Bála se, že po manželovi přijde také o prvorozeného syna. Když však začaly být mladší sestry nemocné z nedostatku kvalitní stravy a u dveří často stávaly neodbytní výběrčí, musela nakonec na jeho nabídku kývnout.

Mladý, a už v té době poměrně statný, Alexis se tak dostal do nelítostného prostředí lidí, kteří silou ovládali ty nejchudší. Občanské války, drogové mafie, neustálé změny hranic a vládnoucí třídy a do toho desítky tajných i veřejných zločinných sítí, do nichž se Alexis takto mladý dostal. Na rozdíl od otce, který se nikdy nedokázal vydrápat žebříčkem do vyšších pater a prakticky denně tak riskoval život, byl Alexis mnohem důvtipnější a brzy si jej výše postavení mafiáni začali všímat.

Po pár letech života "na ulici" se Alexis konečně dostal tam, kde chtěl být. Mohl se stáhnout z ulic, řídil svůj tým prodejců lehkých drog a pouličních zlodějů. Vytáhl svou rodinu z předměstí. Přestěhovali se blíže k centru města do jednoho z domů, ve kterém tekla voda. Začalo se jim dařit a i Alexisova věčně ustaraná a strhaná matka si konečně mohla občas vyjít ven jen tak. A dát si kávu. Abyste pochopili...v Chile se pěstovalo hodně kávy a přesto ji 90% obyvatelstva nikdy neochutnala.

Dlouho se však Sanchezovi neradovali. Za dalších pár měsíců vtrhly do ulic Santiaga těžké vozy, tanky a tisíce mužů Bolivijského diktátora Bautisty a střílely po všem, co se jim postavilo na odpor. Vnitřními spory oslabené Chile nedokázalo dlouho vzdorovat a brzy se ocitlo pod nadvládou sousedního státu. Protože s Bolívijskou armádou spolupracovala druhá nejsilnější Chilská síť, ke smůlu Alexise právě ta pro něj konkurenční, musel se Alexis i s celou rodinou odstěhovat ze země. Dokázal ušetřit a dobře schovat dost peněz na to, aby se skrz Argentinu dostali do Evropy.

Tam s ním zacházeli jako s každým jiným americkým uprchlíkem do té doby, než dozorci na vlastní kůži pocítili jeho talent a mnoho měsíců si poleželi v nemocnici. Takřka na poslední chvíli jej před popravou zachránil jistý generál Overmars, který se již několik týdnů zdržoval v jejich táboře. Vytáhl jej i jeho rodinu z uprchlického tábora a odjel s nimi do Manchestru, kde dal Sanchezovi na výběr - vstoupit do tajných služeb západní armády, nebo se vrátit do tábora. To byla pro Alexise snadná volba.

Kevin Bouchard

Seržant západních tajných služeb

• Datum narození: 12. 10. 2081
• Místo narození: Montreal, Kanada

Kevin Bouchard je jedním z mála Severoameričanů, kteří se dostali do Evropy schůdnější cestou, nežli na nějaké lodi překupníků či horším dopravním prostředku. Díky rodinným známostem a svému původu měl totiž jako jen z mála možnost létat za moře soukromým letadlem svého otce. Matka, sic Kanaďanka z francouzsky mluvící části Montrealu, si vzala za muže prominentního Brita Johna Boucharda, který pracoval pro rozvědku západních armád a často létal na území severní Ameriky. Jak se říká, řešil konflikty přímo v jejich zárodku.

Při jednom s delších pobytů v rozvrácené Americe se manželům Bouchardovým poštěstilo a narodil se malý Kevin. Zůstali v Kanadě až do jeho 4 let, než se situace na hranici bývalých Spojených států a Kanady stala natolik neúnosnou a nebezpečnou, že se John rozhodl odvézt svou rodinu do Evropy, kde byl přeci jen o něco větší klid. Armáda také usoudila, že je bezpečí Johna Boucharda důležitější než působení anti konfliktního týmu a poskytla mu letadla i mimo dohodnutý kalendář.

Kevin tak mohl vyrůstat v Londýně a jeho otci bylo umožněno létat za oceán stále méně často. Byť byl na jednu stranu rozmazlován matkou žijící v domácnosti, na druhou stranu drilován otcem, který se ve službě setkal s takovými hrůzami, že se snažil svého syna ze všech sil připravit na to, aby jim mohl čelit. Vtloukal mu do hlavy disciplínu, posílal jej na ty nejdrsnější tábory pro výcvik dětí a sám s nim jezdíval na dlouhé týdny do přírody, kde musel sám budovat svůj přístřešek i připravovat pokrmy.

Také jej již v mladém věku zapsal, i přes protesty manželky, do služeb armádní rozvědky. Prý „aby se naučil, jak to v armádě chodí“. Kevin sloužil dlouhých 6 let, než dovršil plnoletosti a mohl se postavit na vlastní nohy. Ne, že by otce neměl rád, ale nechtělo se mu celý život pracovat s ním v tak úzkém spojení. Chtěl se vymanit z očekávání příjmení Bouchard a dokázat, že je schopný sám za sebe. Armáda mu nabídla službu v tajných službách, která byla před deseti lety silně pod stavem a potřebovala posílit kvalitními muži.

Netrvalo dlouho, a i tam prokázal své mimořádné schopnosti a setkal se tváří v tvář s plukovníkem Dernierem. Tomu padl Kevin do oka a vytáhl si jej k sobě do středoevropského týmu přímo na dělící linii. Za pár let z něj udělal seržanta svého osobního týmu a svěřoval mu důležité úkoly. Zároveň jej vozil s sebou na různé mise a všeobecně se předpokládalo, že si jej vychovává za svého nástupce.

Linda Johanson

Seržant západních tajných služeb

• Datum narození: 1. 3. 2082
• Místo narození: Manchester, Anglie

Linda Johanson je mladá a velmi krásná žena, jejíž osud je propleten s pátráním Pavla Březiny. Narodila se v relativně klidném anglickém městě Manchester a od malička byla vychovávána k diplomatickým rolím. Dostalo se jí na tu dobu výjimečného vzdělání a taktéž se naučila využívat svých předností k manipulaci s muži. Patřila do rodinu britského politika sedící ve vysokých patrech velení západního bloku. Sic nebyl vojákem, jeho vliv sahal skutečně velmi vysoko. Jméno Johanson bylo zkrátka často skloňovaným n západě od dělící linie.

Matka naproti tomu plnila reprezentativní roli a i ona, sic v pokročilejším věku, byla velmi krásná a uměla mluvit s muži. Malá Linda však na často zůstávala doma samotná, jen ve společnosti žen, které se staraly o jejich domácnost. Rodiče si plnili své povinnosti a ona tak nepociťovala skutečnou rodičovskou lásku a vnitřně tím trpěla.

Když jí bylo dvanáct let, začala se od svých vrstevníků odlišovat. Nejen svou tváří a brzkou vyspělostí, zejména však schopnostmi, se kterými si sama Linda, ani její chůvy a rodiče, nevěděli rady. Začalo se jí stávat, že běhala s ostatními prominentními dětmi po zahradách a najednou se ocitla o několik kilometrů dále, aniž by tušila, jak se to stalo. Jindy, na výletě s otcem, jim před vůz spadla velká větev. Otec s ní nedokázal pohnout a malá Linda vyběhla z auta v domnění, že jde o hru a že by otci s větví pomohla. Zabrala a větev odlétla stovky metrů daleko.

Postupem času přicházela na další záhadné jevy, které se jí děly. Otci vyléčila zranění, které utržil v roztržce se svými odpůrci, pouhým dotykem. Sama nebyla prakticky nikdy nemocná. Nikdy neměla žádné modřiny. Nikdy nekrvácela. I přesto, že šlo o pozitivní vlastnosti, rodiče se obávali o budoucnost své jediné dcery. Nechtěli, aby okolí vědělo o těchto mimořádných schopnostech jejich dítěte.

O to víc je šokovalo, když jim šestnáctiletá Linda oznámila, že chce dobrovolně odejít do výzkumného armádního střediska a nechat vědce a lékaře, aby zjistili, odkud její mimořádná síla pochází. Matka plakala, otec střídavě křičel a přesvědčoval, Linda se ale zviklat nenechala. Dlouhou dobu lékaři zkoumali její tělo, reakce i tělní tekutiny. Zdálo se však, že nejde o přirozené látky. Nemohli přijít na to, jakým způsobem Linda dělá věci, které dělá.

A jednoho dne jejich snaha skončila. Do výzkumného střediska vtrhli ozbrojení muži a několik urostlých osob v dlouhých kabátech a kloboucích. Mnoho z lékařů a vědců zabili a Lindu odtáhli neznámo kam. Věděla jen, že spolu s ní odtáhli ještě minimálně jednoho muže. Jeho jméno bylo Azrael.

Alice Piptová

Seržantka západních tajných služeb

• Datum narození: 17. 9. 2082
• Místo narození: Česko

Alice byla vcelku obyčejnou českou dívkou, kterou po brzké smrti otce vychovávala pouze matka. Neměla na ni příliš času, a tak se Alice často toulala po ulicích i přírodě. Od útlého věku se učila lovit a stala se v tom více než zdatnou. Asi i díky nedostatku rodičovského dozoru prošla v dětství několika dětskými gangy, které v ulicích Prahy kradli, většinou na zakázku a pro vlastní obživu. Jako jedna z mála nebyla nikdy při činu chycena – její pohyb byl mistrný. Tichý. Dokázala využít každé možnosti, jak zůstat neviděna. Brzy si vysloužila obdivnou přezdívku Kočičí dívka.

Když jí bylo 16 let, oslovili ji zástupci západních armád, zda by nechtěla narukovat. Slibované výdělky Alici zlákaly a za necelý týden už seděla Alice v autě na cestě do výcvikového tábora v Norimberku. Pomocníkem jejich seržanta byl mladý a statný voják, asi osmnáctiletý, který mladé Alici okamžitě uhranul. Pedro Ramón. Spolu s obdobně mladými rekruty Pavlem a Marcusem vytvořili nerozlučnou trojku, ke které se brzy připojil i Pedro. Společně se učili. Společně cvičili a společně také dostávali své první úkoly. V průběhu let je leckdy rozdělily mise na různých územích, vždycky se ovšem k sobě vraceli a dlouhé noci si vyprávěli své zážitky i zkušenosti. V dubnu roku 2106 se jí změnil život. Měla zrovna volno, které trávila doma v Praze, když jí na dveře zabušil párek neznámých vojáků a předali jí dopis od Pedra. O pár týdnů později se stala aktérkou jednoho z nejslavnějších okamžiků celé Evropské války. To už s Pedrem přes dva roky byli více než přátelé.

Marcus zaplatil atentát na Ivana Drogoviče svým životem. Sláva Pavla a Pedra šla strmě nahoru a zejména Pedro se stal „vojenskou celebritou“. Naproti tomu Alici se život obrátil naruby. Vracely se jí vzpomínky na Drogoviče a každou noc ji stejný sen nedával spát. Vídala každého, koho kdy ve válce viděla umírat. Každý detail. Slyšela každé slovo, které vycházelo z jejich křečovitých úst. A andělé. S bílými i černými křídly. Ty sny se jí zdály víc než realitou. Postupně se Alicina mysl stávala té Pedrovo stále vzdálenější a světlých chvilek ubývalo. O dva roky později, v roce 2108, se Alice rozhodla utéct od všeho a následovat průvodce ze svých snů. Odešla je hledat. A zdálo se, že někam velmi daleko.

Marc Overmars

Generál západních armád

• Datum narození: 2. 10. 2060
• Místo narození: Liverpool, Anglie

Dnes statný a udržovaný generál Marc Overmars pochází z města Beatles, kde se narodil velmi vlivnému otci, který obchodoval se zbraněmi a střelivem, a jedné z jeho mnoha a mnoha milenek. Ty se v ohromném domě blízkosti William Brown Street vyskytovaly v podstatě permanentně a hlavně paralelně. Mladý Marc se mohl pouze domnívat, která z nich mu dala život. Jisté bylo, že byly všechny zhruba v polovině otcova věku. Otec příliš často doma nebýval, často trávil čas v kanceláři a ještě častěji objížděl své továrny či létal do vzdálených zemí vyjednávat nové zakázky. „Chytil jsem dobu“, říkal Marcův otec často k dotazům na své podnikání. A měl pravdu. Válčilo se stále a takřka všude.

Dnes statný a udržovaný generál Marc Overmars pochází z města Beatles, kde se narodil velmi vlivnému otci, který obchodoval se zbraněmi a střelivem, a jedné z jeho mnoha a mnoha milenek. Ty se v ohromném domě b lízkosti William Brown Street vyskytovaly v podstatě permanentně a hlavně paralelně. Mladý Marc se mohl pouze domnívat, která z nich mu dala život. Jisté bylo, že byly všechny zhruba v polovině otcova věku. Otec příliš často doma nebýval, často trávil čas v kanceláři a ještě častěji objížděl své továrny či létal do vzdálených zemí vyjednávat nové zakázky. „Chytil jsem dobu“, říkal Marcův otec často k dotazům na své podnikání. A měl pravdu. Válčilo se stále a takřka všude.

Marc, vychováván plejádou prominentních učitelů, dokonale se chovajících sluhů a zástupem otcových milenek, uvykl určitému životnímu standardu a utrpení, které bylo synonymem života pro většinu populace, se jej tak nějak netýkalo. Když mu bylo patnáct let, vzal jej poprvé v životě otec s sebou na výlet. Prý rutinní služební cesta. Letěli do Řecka, což se Marcovi už tehdy příliš nezdálo. Proč do Řecka? Tam přeci nikdo nejezdí. Je to mimo frontu. Mimo neoficiální evropské hranice. Mimo zájem politiků i vojáků. Přesto letěli právě tam. Společně s otcem se v malé vesničce na úpatí pohoří Olymp setkali se dvěma zvláštními muži. Povídali si o následnictví, dědictví a povinnosti držet rodovou linii.

Krátce po návratu do Anglie Marcův otec zemřel. Ukázalo se, že trpěl již dlouho nevyléčitelnou nemocí, které již nedokázal vzdorovat. V následujících týdnech toho bylo na 15 letého chlapce víc, než by mohl zvládnout. Zástupy právníků, politiků, velitelů i zákazníků se hromadily v hale jejich, nyní již jeho, domu. K ruce měl pouze Patricka. Staršího muže, kterého vídával po boku svého otce prakticky neustále. Marc navzdory očekáváním obstál. Brzy pochopil, jaké tituly, hodnosti, majetky a povinnosti získal a co se od něj očekává. A také co má požadovat od ostatních. Kde na Zemi i mimo ni má své kontakty. Tak se pomalu rodil Marc Overmars. Budoucí generál západních armád, dědic šlechtického titulu a obrovského impéria. Jeden z nejmocnějších mužů známého světa.

Gabriela Martínez

Četařka západních armád, pracuje přímo pro generála Sinclaira

• Datum narození: neznáme, vypadá na 20-25 let
• Místo narození: oficiálně Pamplona, Španělsko

Gabriela poprvé otevřela oči na tomto světě zhruba před dvaceti lety, sama si to přesně nepamatuje. Přišla na svět uprostřed bídy v zapadlém stanu na okraji Pamplony na severu Španělska. Nebylo to pěkné město a ani dnes není. Obyvatelstvo žije na pokraji chudoby a městu vládne několik gangů, které se v průběhu let stále střídají u moci podle toho, kdo zrovna sežene lepší zbraně.

Jediné, co věděla, byl úkol s jakým znovu sestoupila na Zemi. Trpělivě čekala v těle malé dívky a protloukala se životem tak, jako ostatní děti ve městě. Pomáhala své biologické matce s prací na tržišti, sháněla pitnou vodu a něco k jídlu, kde se dalo. Přežila nájezdy gangů, které se snažily získat si respekt tím, že vraždily dospělé muže jen tak z plezíru. Její pozemský otec jeden z těchto útoků nepřežil. Bylo jí to líto tak, jako každého lidského života.

Když byla její tělesná schránka připravena a pozemský věk tomu odpovídal, opustila svou matku a vydala se směrem na sever, jak jí velela povinnost. Využila kontaktů na pobočku pašeráků a převaděčů, kteří sídlili v jedné zapadlejší ulici ve městě. Vydala se s nimi překročit hraniční zeď s Francií. Využili jeden z tunelů, které dlouhá léta kopali, a které ještě nebyly odhaleny armádou a s trochou štěstí se dostali do Francie, kde Gabriela začala pomáhat armádě v polních nemocnicích.

Po čtyřech letech se jí podařilo získat místo přímo v armádě a nechat se přeložit do Londýna a za další rok se jí podařilo pracovat přímo pro nejvyššího velitele západních armád, generála Joshuu Sinclaira. Povýšila na četařku, a protože netoužilo po cestě na frontu či do některého z táborů, pracovala spíše v kancelářích a využívala své znalosti světových jazyků i dialektů. A právě tam se potřebovala dostat, aby mohla začít se svým úkolem.

Mathias Steiner

Plukovník východních armád, velitel hraničního tábora v Grazu

• Datum narození: 12. 1. 2065
• Místo narození: Rechnitz, Rakousko

Mathias Steiner se narodil do rodiny nikterak nevybočující z běžné úrovně lidí žijících na východní straně zdi. Chudoba, nuzné podmínky a přežívání ze dne na den. Matka pracovala pro jedinou prominentní rodinu v oblasti. Oficiálně jako uklízečka, v realitě však vykonávala vše, co od ní potřebovali. Otec dojížděl do nedalekého velkého tábora v Grazu a pracoval v muničním skladu s veškerou armádní technikou, kterou měl tábor k dispozici. Do armády jej kvůli zranění nohy z mládí nevzali a tak vydělával prostředky alespoň podpůrnou činností.

Malý Mathias cestoval často s otcem a pronikal tak do tajů života ve vojenském táboře v blízkosti hraniční linie. Obdivoval ošlehané vojáky i odměřené velitele. Dobrovolně se zapojoval do dětských cvičení, která měla malé chlapce zocelovat a připravit na budoucí službu. Otec sám jej v tom podporoval a doufal, že co se nepodařilo jemu, zvládne jeho syn. Matka již byla nadšená méně, avšak manželův plat zoufale potřebovali a ona často neměla čas, aby se o jediného syna starala.

Byl také ve svých 12 letech vybrán, aby se odstěhoval od rodičů do cvičícího centra východní armády a naplno se věnoval průpravě pro budoucí povolání. I přes obrovské hádky mezi rodiči nakonec vyhrál otcův názor a také Mathiasovo přání a odjel. Šestiletý program zvládl za čtyři roky a ve svých 16 letech se stal profesionálním vojákem a v kariéře postupoval poměrně svižně. Přes několik úspěšných akcí na frontě a krátkou odbočku v Bukurešti se dostal až zpátky do Grazu, kde se zapojil do budování nových sekcí hraničního tábora.

Netrvalo dlouho a svými odlišnými názory na vedení tábora i přilehlých operací si získal mnoho příznivců. V Bukurešti i Budapešti měl řadu podporovatelů a záhy se tak stal vrchním velitelem tábora a byl povýšen na plukovníka. Tábor začal okamžitě přetvářet ke svému obrazu a šel doslova před mrtvoly. Uzavřel jej před civilisty, nastavil přísný pravidla a vyžadoval jejich absolutní dodržování. Neváhal propouštět vojáky za chyby či je na delší dobu zavírat do armádních věznic. Nebál se ani tělesných trestů. Odměnou mu byli drsní podřízení.

Ángela a Tia Erazon

Příbuzní Pabla Erazona, jsou součástí francouzského odboje

• Datum narození: 5. 8. 2078 (Ángel) a 9. 8. 2080 (Tia)
• Místo narození: San Sebastian, Španělsko

Ángel a Tia Erazonovi. Bratranec a sestřenice Pabla Erazona. Vyrůstali a celý život žili v San Sebastianu, jednom z mála Španělský měst, kam se alespoň do určité míry vrátila nějaká míra civilizace. Díky nelegálnímu obchodu a výhodné přímořské poloze bylo město natolik bohaté, aby si mohlo dovolit domobranu, částečnou elektrifikaci a osvětlení. Míra kriminality tak v San Sebastianu dosahovala o desítky procent nižší než na většině obydlených míst na španělském území. I tak se ovšem každý z obyvatel čas od času setkal s členy gangů nebo převaděčských skupin.

Mladý Ángel byl, od chvíle kdy zjistil, k čemu všemu ho může používat, ve městě vyhlášeným sukničkářem. Využíval svého líbivé vzhledu k oblbování dívek a žen rozličného věku. Zároveň ale nepatřil k nejchytřejším, byl agresivní a prchlivý a často si zadělával na malér. Ostatně, když mu bylo 17 let, zadělal si na jeden z největších. Tentokrát totiž balil nesprávnou dívku. Přítelkyni syna místního drogového kmotra. Možná to nevěděl, možná věděl a bylo mu to jedno, každopádně jejich gorily zřídily Ángela pořádně. Probodli mu levé oko a rozpáraly levou ruku. Víc nestihly – Ángel měl ve městě dost kamarádů a ti mu naštěstí přišli na pomoc. Přesto měl co dělat, aby svoje zranění přežil.

Tia byla oproti němu mnohem vyrovnanější a snad ještě krásnější. Navíc už v 16 letech přírodou hojně obdařená. Občas to pro ni ve městě nebylo lehké, chlapci ji dost otravovali, postupem času se ovšem svých předností naučila náležitě využívat. S bratrem si byli velice blízcí, ještě o něco více si však rozuměla s Pablem. Ráda četla i psala a toho by se s Ángelem asi příliš nedočkala.

Oba sourozenci se protloukali jak mohli. Tia pracovala v jednom z mála barů, které se v San Sebastianu udržely dlouhodobě a Ángel po většinu večerů v jejím baru hrával na kytaru a zpíval. Částečně proto, že byl líný najít si jinou práci a částečně proto, že se o Tiu bál on i jejich rodiče. To všechno skončilo ve chvíli, kdy se Ángel právě v tom baru dostal do kontaktu s místním drogovým kartelem. I přesto, že konflikt přežil, on i Tia se dostaly na jejich seznam a Ángel pro ně, když se vyléčil, hledal východisko. Našel jej. Ale úplně legální nebylo.

Ladislav Roman

Plukovník západních armád

• Datum narození: 6. 9. 2072
• Místo narození: Cheb, Česko

Ladislav Roman byl vlastně takovým obyčejným klukem ze západu bývalé České republiky. Rodiče měli obyčejnou práci, snažili se přežít co nejlepším způsobem a o svého jediného syna se starali velmi zodpovědně. Otec chtěl z Ladislava slušného muže, který se obloukem vyhne armádě a získá vzdělání tak, aby mohl zůstat v rodném městě a pracovat třeba v inženýrských výzkumech. Maminka, velmi submisivní a útlá žena, s tím souhlasila a snažila se rodinu podpořit.

Dlouho to vypadalo, že to tak také bude. Obrovským úsilím se otci dařilo malého Ladislava protlačit na jednu z těch několika málo nevojenských škol, které šlo navštěvovat. Jenže jak už to občas bývá, do života mladého dospívajícího muže promluvila láska. Konkrétně láska k ženě. Ladislav se totiž zamiloval do o rok mladší dívky Evy. Eva patřila do „trochu jiné“ společenské třídy. Scházet se museli tajně – za školou, o přestávkách, po večerce v opuštěných domech.

Jejich vztah trval více než rok a začali přemýšlet, jak to říci rodičům, zejména těm Eviným. A pak přišla rána, se kterou nepočítali. Evě vynechala menstruace. Poprvé. Podruhé. Pak jí začalo být nevolno a bylo prakticky jisté, co se stalo. Oba zachvátila panika. Těhotenství je na dívkách dříve či později dost vidět a oba věděli, co musí mnoho narozených dětí „ve jménu vlády“ podstupovat.

Zrovna v den, kdy Ladislav sbíral odvahu postavit se otci své přítelkyně, se stalo poprvé, že nepřišla na domluvené místo. Druhý den nepřišla znovu. Vydal se ji hledat. Do školy. Kolem jejich domu. Na jejich oblíbené místo na kraji města. Tam jeho hledání skončilo. Ležela nahá, stočená do klubíčka. Všude krev a té díry v břiše si všiml na první pohled. Se slzami v očích ji vzal do rukou, z blůzy jí vypadl malý složený papír.

Plebs nemá s princeznou co dělat!!!!!!
Jejich společný plod je urážkou rodiny, státu a Západu.
Byla očištěna ve jménu Světla i ve jménu Tmy.

Plakal. Zuřil. Nenáviděl. Chtěl se zabít. Chtěl zabít všechny ostatní. Nakonec vstal a odešel zpět do města. Chtěl pomstít své dítě a svou ženu. A kdo nosil zbraň? Vojáci. A tak začal příběh plukovníka.

Michael

Muž, který již mnohokrát zemřel

• Datum narození: neznámé, vypadá na 30-40 let
• Místo narození: neznámé

Michael je postavou známou, obávanou. Nikdo neví, odkud přichází a kam odchází. Nikdo nechápe, kde vzal své schopnosti a ani jaké vlastně má. V paměti se udržují historky sahající desítky, možná i stovky let nazpět. V té trošce historických dokumentů se dochovalo mnoho záznamů, ve kterých vystupují postavy, kterými by mohl být on.

Několik žijících lidí tvrdí, že tohoto muže viděli zemřít. On se však stále vrací a žije v mlze, která se zdá být neprostupná.

Juan Pablo Adia

Vůdce největší španělské pašerácké organizace

• Datum narození: 1. 4. 2079
• Místo narození: kdesi ve Španělsku

Nebyl vždy tak vlivný. Nebyl vždy tak extravagantní. Neměl vždy tolik žen a ani nepatřil k nejhledanějším zločincům obou režimů. Jako malý cestoval po Španělsku a Portugalsku z místa na místo, podle toho, kam zrovna potřeboval jeho otec přesunout svou skupinu odporu. Spolu se svými šesti sourozenci tak dětství a mládí prožil v podstatě na korbě nákladního auta nebo koňského povozu, když došel benzin. Zažil smrt příbuzných i přátel ještě dřív, než se stal mladým mužem.

Byl trochu jiný, než jeho rodina a zbytek jejich skupiny. Nevyhovovaly mu malé atentáty a drobná forma odporu proti jiným státům a režimu. Chtěl víc, avšak pravidla a hierarchie skupiny byla nedotknutelná. Plánoval tedy, že se brzy odpojí a pokusí se založit vlastní hnutí s vlastními pravidly. Až přišla jedna noc, která mu rozhodování značně ulehčila.

Netušil, kdo je zradil, nebo jestli je prostě někdo objevil. Sám v tu chvíli musel v noci vstát na velkou potřebu a opustil tábor, který jeho skupina postavila cestou do Pamplony. A začalo peklo. Padaly rány z minometů a dalších těžkých zbraní a do zbylého chaosu vběhly desítky zahalených a po zuby ozbrojených mužů a všechny postříleli. Bál se i jen pohnout. Šestnáctiletý chlapec, bez zbraně. Co by zmohl?

Vydržel na místě až do rána, než se vrátil do doutnajících ruin tábora. Našel jen smrt. Kusy těl. Trosky aut a stanů. Trvalo mu několik dní, než všechny pohřbil. Posbíral několik věcí, které neutrpěly újmu. Vzal malý vozík, který bombardování také vydržel a vydal se do Pamplony, kde se měli setkat s jistou malou skupinkou, kteří na místě vedli hnutí odporu a měli spojit svoje síly. Dorazil po necelém týdnu a podle popisu skupinu našel.

Nechtěli s ním nic mít. Nechtěli riskovat kontakt s někým, kdo měl být mrtvý a jehož souputníci byli prozrazeni a následně vyvražděni. Zatmělo se mu před očima. Vytáhl malý nůž, přiskočil k asi čtyřicetiletému chlapovi jako hora, který se zdál být vůdcem a jednou přesnou ranou do krku jej poslal k zemi. Otočil se na ostatní a řekl: „Teď to vedu já. A uděláme velký věci!“ A tak se také stalo.

Sára

Mladá, krásná, s obrovskými bílými křídly

• Datum narození: neznámé, vypadá na 20-25 let
• Místo narození: neznámé

Sára sama si nepamatuje svou minulost. Svou dávnou minulost. Na rozdíl od svých přítelkyň a svého okolí neumí říct, zda se narodila na Zemi. Kdy se narodila ani komu se narodila. Historie, legendy i zprávy říkají, že někdy musela být obyčejnou ženou, ovšem nikdo ji nezná jinak, než jako anděla.

Je jednou z nejsilnějších v zástupu toho zbytku, který má Gabriela k dispozici, a s kterými řeší úkoly po celém světě, které nikdy nemohou stihnout. Její osud je z nějakého důvodu spjat s Lindou a ona, kromě samotné snahy jí pomoci, chce zjistit, proč jsou takto spojeny.

Pavel Kunert

Autor

S myšlenkou napsat zajímavý příběh se silným hlavním hrdinou kombinující prvky postapokalyptické budoucnosti, vojenského konfliktu, mystiky a fantasy, jsem koketoval již poměrně dávno. Vzhledem k tomu, že nemám ambice nazývat se „románovým spisovatelem“, jsem sledoval komixový žánr a hledal, jak jej obohatit, přinést něco nového. Když jsem ve svém otci objevil, mimo jeho nesporné malířské kvality, nadání pro atmosferické ilustrace a v Markovi jsme oba objevili někoho, kdo nám udá směr v technologických aspektech publikace, byl to první impulz k otevření šuplíku a budování světa okolo Pedro Ramóna.

The Europe – story? Comix? Storix.

Z mnoha popsaných papírů se stal ucelený systém děje, ilustrací, postav a propracované chronologie s důrazem na přesnost, návaznost na historické jevy a události a aktuální situace ve světě tak, jak by mohla vypadat v dalších desetiletích. Mnoho probdělých nocí, pilování grafiky i stylu ilustrací nás konečně dovedlo k prvnímu dílu. Doufám, že k prvnímu z mnoha. Začtěte se tedy do příběhů Pedro Ramóna a jeho přátel i nepřátel a užijte si atmosféru světa „The Europe“.“

František Pavel Kunert

Ilustrátor

Autorem storixu The Europe, mým synem, jsem byl osloven, zda bych neilustroval tento příběh navzdory tomu, že jsem se v tomto oboru a v této oblasti nikdy nepohyboval. Bral jsem to jako výzvu něčemu se přiučit a více poznat mladé lidi a jejich volnočasové myšlení. Do vlastního příběhu jsem autorovi nikterak nezasahoval.

Samozřejmě jsem se s příběhem musel seznámit a taktéž jsem se musel seznámit s obdobnými ilustracemi a jejich trendy v současné době. Nechtěl jsem se však zařadit do plejády „tabletových ilustrátorů“ obdobného žánru, a jelikož jsem zároveň i výtvarník, zvolil jsem, myslím, po diskuzích s autorem textu neobvyklou formu ilustrování formou tradiční klasické černobílé kresby tužkou.

Samozřejmě jsem se musel přizpůsobit vkusu (nebo nevkusu ☺) autora příběhu a jeho představám. Po několika prvotních pokusech jsme společně odsouhlasili způsob ilustrací, tedy jejich formu a obsah. Zadání, tedy obsah, jednotlivých ilustrací přichází striktně ze strany autora textu a to včetně podoby jednotlivých hrdinů, snad jen kromě podoby hlavní postavy, kterou jsem navrhl já. Jakou podobu jsem vtiskl hlavnímu hrdinovi, však ještě neprozradím. Doufám, že se ilustrace stejně jako vlastní příběh budou líbit a že se atmosféra světa „The Europe“ nebude zdát tak příliš ne nepodobná současnému světu.

Marek Jiran

DTP, web

Poslední roky jsem strávil jako grafik a "détépák" v menším vydavatelství a, abych byl upřímný, sázení lifestyle časopisů, kde se píše stále to samé dokola, mě už pomalu začalo unavovat. Zhruba před dvěma lety jsem se tedy tak trochu vrátil k webům a zjistil, že už to není "zábava pro matfyzáky", ale že slova jako UX a grafický design přestala být na webech něco, co je pro všechny zbytečné a navíc.

Nejsem, nebudu a nechci být programátor či extra kodér, ale menší weby mě začaly pomalu bavit, přesto neopouštím ani "klasickou" grafiku. Proto když Pavel přišel s tímto projektem, a požádal mě o pomoc jak s webem, tak i s designem tabletové publikace, moc rád jsem se přidal. Spojením klasické knihy a interaktivní aplikace jsem si chtěl zkusit dávno a nyní jsem tu možnost dostal a rád využil. Mám volnou ruku v návrhu designu jak webu storixu The Europe, tak samotné aplikace a můžu tak realizovat oba své záběry.